Reklama
 
Blog | Kateřina Halamová

Afghánská dívka

Když jsem si včera prohlížela asi nejznámější fotografii od Američana Steva McCurryho, Afghánská dívka, která je nazývána Mona lisou východu, uvědomila jsem si, proč právě tahle fotka je pro nás tak znepokojivá, proč působí tak silným dojmem.

Snímek znám už dlouho a nikdy jsem se nezamyslela nad tím, jak je dívenka na ní stará, kolik je jí let. Vizáž dvanáctileté dívky totiž zcela přebíjí její pohled, vševědoucí, naléhavý, pohled, který bychom hledali u mnohem starších žen. Konečně jsem se dnes od magnetické přitažlivosti jejich smaragdově zelených očí odpoutala a všimla si toho rozporu mezi věkem a sílou jejího výrazu.

Tato fotografie ale vypovídá ještě o dalším aktuálním problému dnešní doby. Není to pouze migrační vlna zasahující celou Evropu, ale zejména právě síla a vliv fotografie uveřejněné v médiích. Lidé dnes mnohem méně čtou a mnohem více se dívají. Nejprve to byla hysterie kolem fotografií zobrazujících samé mladé černochy nepříjemných gest a pohledů, kteří se nám „řítí“ do Evropy. Ačkoli tyto fotografie byly mnohdy i pár let staré, jejich původ si téměř nikdo neověřoval. Stejně tak si většina zachovávala chladnost ke zprávám typu: Téměř 700 migrantů se v noci utopilo ve Středozemním moři. Mnoho z českých hrdinů bylo dokonce schopno pod danou zprávu napsat komentáře typu: „Dobře jim tak, nemaj na tu loď lézt!“ a podobně. Jakoby si lidé už nebyli schopni danou situaci představit, vžít se. To už jsme opravdu tak otupělí obrazovým materiálem všude kolem nás, že sami nevíme, jak vypadá utonulé dítě? Musí nám ho opět naservírovat média, ať už prostřednictvím fotografie utonulého chlapce, nebo celou sérií fotografií mrtvých dětí kolující na Facebooku? To si nejsme schopni vybavit napuchlé mrtvé tělíčko bezvládně se kývající v rytmu vln? To až po shlédnutí stejných „pampersek“, které několikrát za den měníme svému drobečkovi, nám dojde, že ti utonulí z titulku z novin jsou stejní lidé jako my?

Možná nás tato zásadní zobrazovací funkce obrazu zase tak nezaskočí, nakonec s ní pracuje malířství i fotografie už od samého svého vzniku. Právě proto bychom si měli opět připomenout, jakým způsobem může být obraz manipulativní. Magritova slavná malba „Toto není dýmka“ tak nabývá dalšího významu. Umělcův obraz nikdy není realitou, pouze jejím zobrazením, toto zobrazení se vždy děje z nějakého hlediska, úhlu pohledu. Obraz tedy nikdy není reálným zobrazením reality, pouze její interpretací. Stejně tak i fotografie, média to moc dobře vědí a s chutí toho využívají.

Reklama

Nicméně bych se ráda vrátila k výstavě McCurry, Photographer, která právě probíhá na Staroměstské radnici v Praze. Přehlídku McCurryho nejslavnějších děl si její autoři nemohli lépe načasovat, je velmi aktuální v dnešní politické situaci. Jděte se tedy podívat i vy a možná se zamyslet, už bez obrazu, nad tím, kolik i mladších dětí na tomto světě má stejně naléhavý pohled. Pohled afghánské dívky.