Cukr se stává naší odměnou už od dětství. A právě tento zvyk, odměňovat se, nám zůstává až do dospělosti. Sáhněte si na srdce, kdo nikdy neocenil nějakou pozitivní činnost svého dítěte něčím sladkým. Stačí klasická fráze: „Když to všechno spapáš, dostaneš bonbónek.“, která se bohužel záhy změní na: „Když to všechno nespapáš, nedostaneš bonbónek.“ Prostě z našeho dítěte vychováváme feťáka závislého na cukru. Stejně tak, jako jsme my-vychovaní i závislí na tomto nenápadném nepříteli. Zkusme se nad tím zamyslet, a nebo si tento fakt ověřme a zakažme svému dítěti na pár dní jakékoliv cukrovinky, tedy jestli se nám to povede. (Zejména ti starší, obdaření kapesným, ho totiž v nejbližší prodejně utrácejí právě za várky prefabrikovaných hnusných cukrovinek nebo kvazi slaných pochutin, které ale stejně cukr obsahují, aby byly jaksi chutnější.) Dítě se kvůli cukrovinkám bude vztekat, brečet, žadonit i prosit.
Klasický protiargument, že dítě cukr prostě potřebuje, je neopodstatněný. Ano, potřebuje sacharidy, ale ty najde v dostatečném množství ovoce i obilovinách nebo třeba bramborech, nepotřebuje rafinovaný cukr, napuštěný barvivy. Stačí mu ovoce, které kromě cukru obsahuje i vlákninu a vitamíny.
Fajn, rozhodli jsme se nic sladkého dítěti nekupovat. Když nepočítám případ Velikonoc, Mikuláše nebo narozenin, kdy děti dostávají sladkosti od různých příbuzných a jde tomu jen těžko zamezit, jsou tu ještě obchody s potravinami. Sladkosti, jak víte, se nacházejí zrovna u pokladen a vyhnout se jim lze jen těžko. Dítě vám velmi rádo ztropí obrovskou scénu před sloupkem plným žvýkaček, bonbónů a tyčinek, a tu dokážou často přežít jen ti nejsilnější rodiče. A někdy prostě potřebujeme klid, protože jsme unavení z práce a dítěti raději sladkost koupíme.
Sladké chuti lze jen těžko odolat, v genetickém systému si neseme informaci o tom, že sladké věci bývají jedlé, zralé a nezkažené. Sladké věci představují také rychlou a potřebnou energií pro přežití. Dříve ale lidé sladkosti opravdu konzumovali pomálu a odměnou bylo zejména sladké ovoce. A ještě dříve byl nález sladké potraviny nebo medu v obvyklém jídelníčku raritou, velmi chutnou a tedy vítanou. Asi právě proto máme tendenci se touto chutí přejídat a tak často ji vyhledávat.
Naši závislost na cukru a sladkém vůbec si můžeme omlouvat, jak chceme. Zejména u starší generace vychované na sladkých koláčích a buchtách vyvolává jakákoliv poznámka o škodlivosti cukru úsměšek. Narůstá ale také počet mladých lidí, kteří čím dál více přemýšlejí o tom, jak jedí i o tom, co jedí. Díky tomu věřím, že se situace bude zlepšovat. Nepůjde to ale bez naší intervence.
Proč dělat ústupky, pojďme se společně postavit proti lákavým reklamám na přeslazené produkty pro děti, ohraďme se proti lízátkám u doktora (asi největšímu paradoxu západní medicíny), braňme se proti sladkostem obklopujícím pokladny ve večerkách i supermarketech a hlavně, mluvme s našimi babičkami i tetičkami. Vždyť dnes můžou dětem koupit banány i třeba různé druhy oříšků, a to bez fronty:-) Buďme svobodní a nebuďme otroky cukru!
O této problematice mimochodem hezky vypovídá i zbrusu nový dokument Andrey Culkové jménem Cukr-blog.