„Tak kolik jste přibrali? Vy mi nespadáte do tabulek. Kolik vážil, když se narodil? Jak často kojíte? Musíte kojit každé tři hodiny. Málo přibírá, musíte ho v noci budit. Je tabulkově moc velký, kojte méně. Neuspávejte ho u prsu. Kojte maximálně patnáct minut. Nekojte ho v posteli. Nespěte s dítětem v posteli….“
Bláhově jsem si myslela, že tohle už od svých pediatriček neuslyšíme, jak jsem se ale mýlila. Po setkání s pár kamarádkami a jejich novorozenými dětmi jsem se o tom mohla přesvědčit.
Bohužel ani mně se některé podobné stereotypy z úst různých příbuzných nevyhnuly: „Už zase kojíš? A kde má dudlík? Dej mu dudlík, bude si cucat prsty. Nemá dudlík, používá tě jako dudlík. Teď už nepije, jenom dudlá…“
Nemám to ráda, vypadá to totiž, jako kdyby všichni chtěli, aby malá miminka byla spíš jako maličcí roboti. Budí se každé tři hodiny na kojení a pijí přesně deset minut. Pak je položíme do postýlek, dáme dudlík a oni usnou, a tak pořád dokola.
Kdo to vůbec kdy vymyslel, že mají kojenci jíst jednou za tři hodiny? Jen si to zkuste, jíst přesně jednou za tři hodiny. Vždyť hlad někdy je a jindy není, a co teprve pít? Vždyť kojencům se voda ani čaj nedává, stačí jim mléko, ale jen jednou za tři hodiny? A co když je horko? Nemají třeba žízeň dřív? Bych to paní doktorce nechala zkusit: „Žádné kafíčko, před chvílí jste obědvala, musíte ještě vydržet. Aááá, vy máte ale chuť už teď? No jo, ale to mi nespadá do tabulek, káva a dezert bude až za dvě a půl hodiny a basta.“ (Reálně to spíš musíme vydržet mnohdy my, pacienti v ordinaci, ta jejich „kafíčka“:-)
Mám už druhé dítě, ale i s prvním jsem to přestala řešit záhy po příchodu z porodnice. Možná taky kvůli tomu, že sama nejsem takového řádu schopna a chci prostě důvěřovat své intuici, a ta je: kojit, kojit a kojit, kdykoliv si dítě řekne. Miminko kojení nevyžaduje jen, když má hlad a žízeň, ale také když ho bolí bříško nebo mu rostou zuby, je neklidné nebo chce usnout. Myslíte si, že ho tím rozmazlíte? Já tedy ne. Prostě chce pocítit mateřskou blízkost a my bychom mu to měly umožnit. Nechci nechat svoje dítě citově strádat, zejména ze začátku, kdy ještě ani pořádně nevidí, nereaguje a má za to, že je s matkou jedna neoddělitelná bytost. Vždyť kde jinde by mělo usínat, než v matčině náručí? Kde jinde by mělo nacházet útěchu? Možná by si dětské doktorky měly také nastudovat něco z dětské psychologie, ne jen slepě sledovat fyzickou stránku dítěte a snažit se ho hlava nehlava narvat do nějakých tabulek.
Já mám ale naštěstí paní doktorku rozumnou, takové maličkosti neřeší, s miminkem si popovídá, pochová a pochválí. Chtělo by to více takových doktorek a méně podivných rad moudrých příbuzných!