Reklama
 
Blog | Kateřina Halamová

Socka

Vstupuji do herního prostředí nové hry. Není to žádná novinka a má to takovou divnou zkratku, jako ČSSZ nebo tak, nikdo vlastně přesně neví, co to znamená, a tak tomu všichni říkají Socka. Když se ve hře ocitnu, celkem záhy zjišťuji, odkud se vzala tahle trefná přezdívka. Hůř zpracovanou grafiku prostředí jsem snad ještě nezažila. Vypadá to, jako by se člověk vrátil o padesát let zpátky. Celkově ale nelze dojmu upřít na autentičnosti.  

Volím si postavu se svým starým nickem a mačkám play. Level číslo jedna. Docela milá paní za okýnkem se ujímá nehotového papíru o mých výdajích. Proboha, nerozumím tomu ani za mák, i když jsem si četla herní manuál asi 3x. „Já Vám to dám do systému. Tak jste 14 560 korun v mínusu. A také máte od května povinost platit.“ Jejda, ještě jsem ani nezačala hrát a už jsem v mínusu. Volím strategii „Vaše kolegyně říkala, že nemusím odvádět zálohy za minulý rok.“ „No to Vám říkala dobře.“ „Tak proč teď musím doplácet?“ „Protože jste něco překročila.“ To je horší jak Stalker. Dívám se na další možnosti mého charakteru a zkouším zvýšit asertivitu na 90 procent a také mačkám červené tlačítko. „Co je to za pořádek?“ Moje postava zvyšuje hlas a vypouští to největší hospodské klišé: „Proč mám platit další zálohy, když už za mě platí zaměstnavatel?“ a „Tady se vyplatí jenom nemakat, tady v tom systému není žádná podpora pracujících!“ Z příjemné postavy mého soupeře se stává nevrlý drak: „Nenadávejte mně, to není moje chyba, to je systém!“ „No jo, ale vy jste součást toho systému!“ Červené tlačítko se mi nevyplatilo, ozve se sestupná melodie a začne blikat nápis Game over. To jsem se napoprvé daleko nedostala. No nic volím strategii ústupu a jdu si vklidu ještě jednou přečíst herní plán. Zbývají mi dva životy na příští hru.

Druhý den se se svým starým nickem opět pouštím do boje. Nátlaková forma hry se ze včera neosvědčila. Zkouším submisivní chápající blondýnu. Zjišťuji, že jsem špatně vyplnila přijímací herní formulář, a tak budu sice hned od začátku hry v mínusu, ale jenom asi 6000. Abych totiž byla hned od začátku v plusu, musela bych si hru koupit s nějakými bonusy, klasický reklamní trh prodejců. Bezva. Nastupuji tedy na jinou vlnu strategie, charakteristiku mého nicku měním od základů a mačkat už budu leda růžové tlačítko. „Dobrý den, vím že musím něco doplácet…“ „Ano, je to tak, hezky jste to vyplnila.“ naskakují mi body za dobře vyplněný herní formulář. „Slyšela jsem, že můžu poprosit o splátkový kalendář.“ „Ano, je to tak. To musíte na vymáhání dluhů.“ „Fajn, děkuji.“ „Ale, vy tady máte ještě nový nick?“ No, ano, pravda. Změnila jsem si v jiném herním protoru jméno, tak o tom ví i tady? „Jistě, musím to všude ještě oznámit. A jak se mám tedy podepsat?“ „No, začala jste se svým starým nickem, tak to tak musíte i dohrát.“ Podepisuji se tedy postaru.

Ozve se vzestupný tón a hurá! Postupuji do druhého kola. Rozsvítí se nápis Level 2 a ocitnu se na chodbě s poněkud vyšedlou omítkou před výtahem. Hledám nějakou ceduli, která by informovala o tom, co je v jakém patře. Ha, Vymáhání dluhů-druhé patro. Vyjíždím tedy do druhého patra, tentokrát je celá herní stategie těžší o dítě, které mi přibylo. Buď to je nějaký bonus, a nebo naopak hendikep, uvidíme. Ve druhém patře najdu sice dveře s nápisem Vymáhání dluhů, dozvídám se ale, že tu přece nejsem správně. Splátkový kalendář má na starosti nějaká paní Machurová, první patro, skleněné dveře 113. Dobře, sjíždím do prvního patra. Najdu skleněné a zamčené dveře bez čísla 113. Naštěstí je za nimi nějaká osoba ženského pohlaví. Pomalu a nenápadně mi otevírá a bázlivě se při tom rozhlíží. „Hledám paní Machurovou, dveře 113, vymáhání dluhů, nevíte, kde bych ji našla?“ „Ta má kancelář tady za rohem, ale asi je na ošetřovačce.“ praví polohlasem a rychle zaleze a důkladně za sebou zamkne. Hm, podivné. Za rohem jsou prosklené dveře, ale je to pokladna, pak jsou tam dveře potažené kůží, ale bez čísla 113. Po důkladném zkoumání najdu jméno, které hledám. Zaklepu. Vyjde slečna poněkud odvážnější a potvrzuje mi, že tu paní, kterou hledám není. Zastupuje ji jiná. „A jste objednaná?“ „To nejsem, nevěděla jsem, že musím.“ „No ona to má ráda.“

Reklama

Ocitáme se už u známých skleněných dveří, slečna odemyká. Před dalšími dveřmi stojí stejná bázlivá osůbka jako minule a šeptá. „Co mám dělat, když jsem klepala a nic?“ „No, já vždycky prostě vejdu, to byste se nedočkala, ona asi telefonuje.“ Zaklepe a vejde. Následuje ji bázlivá paní jako stín, já raději nejdřív zůstávám v pozadí. Za dveřmi vidím dlouhý stůl, v čele sedí dominantní žena. Zařve: „Co chcete? Teď telefonuju.“ Nejdříve spustí šedá osůbka svůj překotný šeptavý monolog. Nerozumím ani slovo, ale ozve se. „Ano, na shledanou. A co vy?“ „Je tu nějaká paní, co chce splátkový kalendář.“ odpoví moje ochotná slečna. „Prosím vás, já mám v 11 schůzku, to máme za 5 minut!!!“ Ještě, že jsem si tak důkladně zvolila charakter. Můj nick je nad věcí a odpoví: „To mi bude stačit.“ Můj soupeř zvýšeným hlasem odvětí. „No, jestli Vám jo, tak mně teda ne!“ Čekám, hádat se nebudu, naskakují mi body a ozve se: „No, tak pojďte dál!“

Vstupuji do prostorné kanceláře s obrovským stolem. V čele stolu sedí Ona, důležitá vymahačka dluhů. Odhaduji, že ta nejdůležitější. „Tak povídejte.“ Ujmu se slova a rychle jí vykládám svoje požadavky. Problém nastává v podobě dítěte, které doteď, jako by ve hře nefigurovalo. Na stole stojí skleněná mísa a v ní dvě jablka. Moje dítě jedno prostě chce a začne se ho urputně dožadovat. Tedy vysvětluji a držím dítě oběma rukama, aby na jablka nedosáhlo. Žena na dítě nijak nereaguje. Nakonec se dohodneme, musím podat asi za měsíc žádost, jejíž strukturu mi laskavě poskytuje. Mačkám růžový čudlík a omluvám se, že ruším, chápu, že toho má hodně a děkuji, že mě přijala. Na tváři mého protivníka se zračí úsměv a dokonce i věnuje menší laskavý pohled mému dítěti. Jsme u konce. Vypouští mě pryč z tohoto prostoru opět skleněnými dveřmi celkem mile a mně naskakují další body. To be continued…zobrazuje se na monitoru. Dál mě to dnes nepustí, musím počkat do června a dobře si opět přečíst herní instrukce. Ale jdu do toho, mám ještě dva životy a docela dost bodů, včetně jednoho bonusu. Uvidíme se brzy v dalším kole.

Závěrečné hodnocení hry:

I když se hra může na první pohled zdát předpotopní, hlavně zpracováním a poněkud zkostnatělými charaktery, postupně zjišťujeme, že jde o záměr, který přidává celkovému dojmu ze hry na věrohodnosti. Co by se ji dalo vytknout je poměrně složitý herní plán i to, že se většinou hned na začátku ocitnete v mínusu. Hra „Socka“ je k jisté lítosti mnoha hráčů strategická a nedají se v ní používat jakékoliv zbraně, včetně nožů nebo ručních granátů. Procvičíte se tedy zejména ve volních vlastnostech, taktice boje a trpělivosti. Případný nahromaděný vztek pak doporučuji vybít v nějaké klasické střílečce, zde vám jakýkoliv náznak výbuchu jen ubírá body. Doporučuji zejména pokročilým hráčům strategických her, určitě se jedná o tvrdší oříšek v této kategorii.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama